Jaroslav Klempíř osmdesátníkem

Některé věci jsou těžko k uvěření. Když jsem na jaře letošního rolu dostal od manželů Klempířových pozvánku na oslavu významného životního jubilea Jaroslava, musel jsem se napřed dvakrát podívat do kalendáře a počítat jaké jubileum bude pan Jaroslav Klempíř slavit. U muže to snad není indiskrece, když uvedeme, že se polárník Jaroslav Klempíř skutečně narodil 21.května  1938, a tedy letos oslavil  80.narozeniny.

Pan jaroslav Klempíř spolu se svojí  ženou  paní  Alenou  patří  mezi ty věčně zvědavé a věčně toužící po nových výzvách. Proto také nemůže svůj život naplnit stejně jako my všichni ostatní jednou hlavní aktivitou, činností. Po dráze koncertního umělce a hráče v  několika  českých i zahraničních filharmonických orchestrech se spolu s manželkou naplnit dětský sen a vyrazit do země chladu a ledu, do Grónska. Většina z nás by se v hodně dospělém věku spokojila s jednou návštěvou a následně bychom do omrzení vyprávěli zážitky ze čtrnáctidenního pobytu v tak exotické části světa. Jaroslav a Alena se ale rozhodli zcela jinak. Když do Grónska, tak pořádně. Rozhodli se s vášní cestovatelů zkoumající dosud neprozkoumané, poznat Grónsko hodně zblízka . Proto  začali   do Grónska jezdit pravidelně a stále na delší dobu, až se dokonale po pěti letech sžili s místními Inuity a již nebyli považováni za okukující turisty, ale za pravé Gróňany.  Však také, když spolu vypráví pro různé společnosti o Grónsku, mluví o naší zemi a myslí tím pochopitelně Grónsko, výklady zahajují grónskou hymnou a nutí posluchače zpívat text s nimi. Když jsme se v tropickém letošním létě potkali, dozvěděl jsem se, že „u nich“ v Grónsku je krásných 10° C a krásně prší.

Práce pana Jaroslava a Aleny Klempířových je neobyčejně široká. Jako první ve své knize Grónsko – ostrov splněné touhy přinesli do českého prostředí podrobné informace o významu Moravských bratří pro formulaci jazyka Inuitů v Grónsku a jejich význam pro formování grónské slovesnosti a sebeurčení. Pži svých dlouhých pobytech mezi svými na vesnici Ilulissat na západním pobřeží a vysoko nad polárním kruhem mohou nejen sledovat život místních lidí, ale přímo se do místní komunity zapojit, společně slavit tradiční svátky nebo například Vánoce. Ve chvíli, kdy žijí a chovají se stejně jako místní, jsou prostě místní, proto Jaroslav a Alena mohou mluvit o svém Grónsku a svých přátelích nejen v městečku Ilulissat, ale i v dalších městech a sídlech podél pobřeží.

Jejich příběhy o cestách se psím spřežením daleko na grónský ledovec, sledování telení ledovce z moře, nebo objevitelské  plavby  v ledové tříšti, která každou chvíli hrozí, že loď sevře a nepustí dále, jsou dech beroucí. Je zajímavé, že manželé Klempířovi mnohem raději jezdí do Grónska v zimě, v době polární noci, než v létě, tedy v době polárního dne. Pro biorytmus člověka je mnohem snažší adaptovat se na tmu během dne, než na denní světlo a slunce během noci. Bohužel i jejich dlouhodobý pobyt v polárních oblastech přináší nezvratné důkazy o rychle postupujícím globálním oteplování, ústupu ledovců a změně klimatu. To přináší na jedné straně úsměvné historky o první vypěstované zelenině v Grónsku na zahrádce u Klempířových, ale také hrozbu postupně vyšší dostupnosti, a tedy i exploatace rozsáhlého nerostného bohatství na pobřeží a v šelfovém moři podél největšího ostrova na světě. Zvýšení lodní dopravy po potencionálním celoročním otevření Severozápadní vodní cesty arktickou Kanadou přinese také větší dopravní napojení Grónska do globálních dopravních cest, ale i ztrátu jedinečné a srdečné atmosféry mezi  Gróňany.

Jaroslav má společně s paní Alenou dar zajímavě vyprávět o jednotlivých zážitcích a příbězích z Grónska a společně mají připravený velmi zajímavý výklad o životě v Grónsku. Při jakékoliv diskuzi nebo setkání s panem Jaroslavem Klempířem mi nezbývá než tiše závidět. Tento „Eskymák“ překypující vitalitou a spřádající smělé plány na další a další cesty do Grónska a současně neúnavně jezdící po celém Česku, aby mohl seznámit s životem v Grónsku další a další posluchače, je k nezastavení. Spolu s ním i jeho žena Alena, kterou jsem při příležitosti jejího jubilea již jednou nazval „Polárkou“ ( viz Informace ČGS, 34, 1, 87), „Eskymák“ s „Polárkou“.Tandem k neutahání.

Přeji vám, pane Jaroslave „Eskymáku“ Klempíři, ještě mnoho objevitelských cest do Vašeho milovaného Grónska, ještě mnoho cest se psím spřežením na ledovce, ještě mnoho cest v lodi do zátok pokrytých ledem a ještě mnoho dalších zážitků v Grónsku. My, Vaši posluchači a  čtenáři, se tady v Česku na další a další Vaše vyprávění těšíme.

RNDr Radim Perlin, Csc,   vědecký tajemník České geografické společnosti